Osm základních her intuitivní pedagogiky

  1. Život je hra. Hra intuice s tělem. Hra na člověka. Hra s jazykem. Hra s obrazy a pohledy. Je to oduševnělá hra. Hra emocí s člověkem. Hra na sebe sama. Hra vědomostí vznášejících se vzduchem světa jako cáry hedvábných vlajek. Je to melodie, kterou věčnost vybrnkává na přítomný oka mžik. Život je souhra zážitků a hejno setkání. Život jsou náhodné odrazy. Život je hra obrazů, něco jako film, jen doopravdy a každý z nás je hlavní postavou hry, kameramanem filmu i jeho režisérem. A každý z nás je také všemi vedlejšími postavami, každou z kulis, každou z ulic, po níž filmem kráčí osamělý chodec a také každým náměstím, přes nějž se přežene ta nejlegendárnější automobilová honička. Každý z nás je kladnou postavou i záporákem. Každý z nás je hercem, filmem, divákem, který se na film dívá a dokonce i divákem, který se na ten film nedívá, protože o něm neví. Protože, když něco nevíme, ještě to neznamená, že to nežijeme, že tím nejsme. Možná, že o hravosti života příliš často nepřemýšlíte, ale i váš život je hra. Hrát si znamená žít svůj život.
  2. Každý má řešení všech konfliktů v sobě. Konflikt vzniká, když existuje rozdíl mezi obrazem světa, který si v sobě vytvářím a děním, jenž se odehrává v přítomném oka mžiku kolem mě. Dítě brečí, už dlouho, nevím proč, strašně moc, křečovitě, nahlas, nepříjemně nahlas, zalyká se, třese a snad i dusí a brečí a polyká slzy i nudle z nosu a řve, hrozně řve a já nechci, aby brečelo. Má představa, že by bylo lepší, aby dítě nebrečelo, se neshoduje se skutečností, že dítě zrovna potřebuje brečet. Když emoce je, tak je a nemá smysl ji popírat nebo se jí snažit vyřešit. Nastává konflikt mezi mnou a dítětem. Brečí a já chci, aby přestalo. Problém nezmizí, když se při jeho řešením zaměřím na dítě a začnu mu třeba vyvracet jeho pocity nebo se mu snažím nabídnout pomocnou ruku nějakou nenásilnou komunikací. Vím, že má ruka mu může pomoci teprve tehdy, pokud se při prožívání přítomného konfliktu zaměřím výhradně na sebe. Proč se cítím nesvůj, proč mám nějaký problém s tím, že přede mnou brečí dítě? Na smutku, zklamání nebo bolesti není nic špatného. Když potřebuje brečet, ať brečí. Ono brečí, ne já. Když se teď zklidním já, nebudu mít už problém a vyřeší se i konflikt dítěte. Zní to jako magie, že? Protože to je magie.
  3. Člověk má tělo. Život je vtělená hra. Je to hra na smysly. Hra pohybů, pocitů, myšlenek a věcí. Všech věcí. Tělo je věc, se kterou se dá hrát. Kdo si nehraje s tělem, není živá bytost. U dětí splývá hra s životem, protože si bezpřestání hrají se svým tělem. Testují smysly, jsou zvědavé, co všechno mohou zahlédnout, zaslechnout nebo ochutnat. Člověk má tělo, tělo má svět, svět má duši a duše má život a život má hravého ducha.
  4. Chyby jsou dovoleny. Chyby jsou hebké a něžné. Chybující tělo může krvácet nebo i zemřít, ovšemže ano, ale i při těchto zážitcích hladí chybující tělo sebe sama. Kůži své duše. Když chybuje, hladí tělo horizont události. S chybou se nacházíme vždy právě na hranici možností. Chyby jsou skvělé! Díky chybám, skutečně zažívám, kým jsem. A ještě dál, lze zajít chybou! Chybuji, tedy jsem. Chyby jsou cesty, po nichž se vypavujeme vstříc sobě sama. Z chyb sestává svět. Z mraků, stínů a děr jsou spleteny chyby, a proto je život tak hebký, něžný a jemný.
  5. Existuje kolektivní vědomí. Z hlediska učitele je nejdůležitější postavou vyučování učitel. Když je učitel v klidu, je v klidu i třída. Když se učitel učí, jak být s dětmi, učí se i děti. Když se dospělý učí být dítětem, učí se děti být dospělým. Život je kolektivní záležitost a permanentní učení se jednoho od druhého. Kdo chybuje, překračuje svůj horizont, hraje si se svým tělem nebo se svou duší a dělá svět. Celý život jsme dítětem. Kdykoli před smrtí jsme dítětem objevujícím svět a ten svět si se svým tělem hraje odnepaměti. Člověk je hráčem světa a kolektivní vědomí je jeho hra. Hra na pohyby a jejich odlesky v očích. Hra na pohledy do očí druhého a na pohledy do hlubin duše.
  6. Život není otázkou hodnot. Při hrách intuitivní pedagogiky se nehodnotí. Hráči se nehodnotí navzájem a nikdo se nezabývá hodnocením sebe sama. Je to jedno a chyby jsou dovoleny. Intuitivně cítím, že v životě nepotřebuji nic dokázat. Ani sám sobě ne. Člověk a život sám jsou sami od sebe. Jsou mořem i vlnou a pláží se západem Slunce, jsou oceánem i loďkou, jsou neklidem bouře i přehledem Měsíce. Prostě jsou. Není to ani dobře, ani špatně. Člověk a život jsou dobře i špatně. Teď a tady. Tak jak jsou. Hravě, radostně a svěže.
  7. Intuitivní hry jsou nekonečné. Nedá se v nich vyhrát ani prohrát, nelze dojít do cíle, ani není možné splnit všechny podmínky k jejich plnému dohrání. Často v lidských možnostech chybí dokonce i schopnost dodržovat samotná pravidla hry. Intuitivní hry jsou navrženy tak, že se v nich nelze stát mistrem. Během hry lze kdykoli odejít, může se začít hrát kdekoli jinde na cokoli jiného, a pak se zase může do hry vrátit a nikdo nic neřekne. Při intuitivních hrách je každý vždy na svém místě.
  8. Hra na intuici. Nikdo se nerozvíjí, nikdo nikam nesměřuje. Žijeme si svůj život. Každý jeho oka mžik je vrcholem života. I místem, kde se život zrovna teď odehrává a odkud právě vkvétá do tam. Život je krajina příběhů. Každodenně se setkáváme se zákoutími intuice. Intuitivně si naše duše zahrávají se světem, do něhož se vtělila. Intuice hraje na naše těla a člověk ji věnuje svou pozornost. Život je hra se setkáváními.
  9. Neexistuje nic takového jako osm základních her intuitivní pedagogiky.
Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.