8 životních dovedností, které se neučí ve škole

Ve škole se neučí dovednosti pro život. To říkají všichni. Většinu z nás školní léta zle pomuchlala. Přestali jsme být radostnými a zvídavými dětmi a stali se z nás zodpovědně vyhořelí dospělí. Přesto do škol posíláme i svoje děti. Sice si mudrujeme, že se tam neučí nic potřebného pro život, ale děláme to. Naučili nás, abychom je tam posílali a my to nedokážeme vymyslet jinak. Školství je urputný propagátor sebe sama. Které by však byly dovednosti potřebné pro život? A jak by taková škola. která je vyučuje, asi vypadala? O čem by se v ní vyprávělo?

arovnoěžky

Napsal Jan Kršňák

  1. Ve škole se neučíme žít jako člověk. Neříkají nám tam, že život spočívá v učení. Aby škola vytvořila dojem, že má monopol na učení se, tvrdí, že jen ve škole probíhá vzdělávání a objevování, jak to na světě chodí. A nikde jinde. Nicméně celý život je nepřetržité poznávání a škola není přípravou na život, nýbrž životem samým. A život, to si přiznejme, je o nevědění, zkoušení nových možností a cest a o chybování. Děti tohle všechno přirozeně umí, protože člověk tohle všechno přirozeně ví. A tak se ve škole především učíme nebýt člověkem.

Škola je místem, kde se hlídají děti. Aby se jim nic nestalo, ale mělo by být hlídáno, aby se jim zde něco stalo, aby něco zažily. A mělo by být hlídáno, aby si tváří v tvář společnosti co nejdéle udržely svou radost z bytí dítětem, čerstvým člověkem. Taková je pravá zodpovědnost dospělých. Protože jsme si to popletli, i díky škole, a za zodpovědnost vydáváme strach, pochybnosti a úzkost. Jsme nejzmatenější dospělí v dějinách světa. Dokonce ani neznáme osm klíčových dovedností pro život. (Je jich přesně osm, neboť mám rád číslo 8.)

  1. Neučíme se poznávat sebe sama. Vychází se z předpokladu, že dítě je nepopsaná tabule, kterou teprve autorita se svou křídou řádně popíše. Ale každý si v sobě nese svůj osud, svůj plán a svůj jedinečný úkol. Přijít na něj, objevit, o co jde a naučit se vše potřebné k jeho prožití, v tom spočívá lidský život. Říkám prožití a ne splnění, protože opravdové úkoly se někdy splnit nepodaří. Ve škole bychom se měli učit neplnit naše úkoly a mít z toho radost. Je třeba brát lidství vesele. Protože člověk není zcela poznatelný, ani když zemře. Hra na poznávání sebe sama nikdy nekončí, protože život ve vesmíru vždy plyne dál a co je živé, není ukončitelné, natož poznatelné a oznámkovatelné. Avšak je legitimní mít z toho radost.

Měly bychom se učit dýchat, dívat se do svého nitra, rozhodovat se podle svých nálad, číst a psát v emocích, počítat s vlastními nedostatky. Měly bychom se dovědět, že náš rodný jazyk, ten, co má rád sladké i kyselé, je velice blízce spřízněn s naším srdcem. Měli bychom se učit mluvit jako když šlehají plameny.

bez nazvu XI

  1. Neučíme se rozhlížet po krajině. Každý z nás je krajinou. Jedinečnou, divoce rostoucí krajinou, džunglí, savanou i pouští. Každý z nás je i kulturní krajinou, městem, polem i rybníkem postaveným ve středověku chytrými předky. Každý z nás je kosmickou stanicí obíhající po orbitě kolem Slunce. Ve škole nás neučí dívat se na východy a západy Slunce, neučí nás o svitu hvězd a neučí nás plavat v hlubinách vlastní duše.

Alespoň desetkrát do roka by se mělo jezdit na školu v přírodě. Škola by vlastně měla být taková turistická kancelář pro děti. Měl by existovat předmět o přecházení horizontů, o životě v lese, o sběru a pěstování jídla. O komunikaci s divokou zvěří. A měl by existovat další, v němž by se vysvětlovalo, že lidská duše je dostatečně rozlehlá, aby se do ní vešel les i s houbami, ptáky a srnami, co v něm žijí a dokonce i s horou, na jejímž úbočí se ten les rozkládá a dokonce i s mračny, které ten les zrovna zahalují do husté mlhy. Naše duše je les, ze kterého nelze těžit dříví.

  1. Neučíme se vnímat. Učíme se myslet a plnit zadání. Učíme se mlčet, poslouchat a opisovat z tabule. Ale ve škole nám zamlčeli, že z našich dětských očí vychází světlo vnímání života. Svítí ven do slunečního světla i dovnitř do temnoty našich těl. Neučíme se cítit, co zrovna zažíváme, neučíme se dívat, naslouchat druhým, dotýkat se, ani hovořit. Jen tam, kde si jednotlivé bytosti navzájem otevřeně sdílejí své pocity a myšlenky, se odehrává život. Naše společnost je však společností smrti, a tak nechce, abychom si společně sdíleli své vjemy. A proto je zde škola, ta továrna na výrobu osamocených zombie, zodpovědných a dospělých občanů, klientů a zákazníků, těch, co mají zakázáno žít. Těch, co si myslí a navíc tomu i věří, že jim někdo, autorita, odborník, šéf nebo učitelka, musí povolit žít jejich život. Z očí jim nezáří žádné světlo. Škola je výrobní linka na vyhořelé lidi.

Měly bychom se učit vnímat krásu. A dobro a pospolitost a duše našich blízkých. Protože každá bytost je jedinečná a jiná než my. To je na životě právě zajímavé, jak se člověk potkává s tím, co je vůči němu samému jiné, cizí, jak se tím zaplétá a proplétá. Život je krásný a dobrý. Jako tabule, kterou smazala špinavá houba. Všechny ty profesorské nesmysly zmizely a tabule pomalu a šmouhatě schne. Ty šmouhy jsou krásné. A přestávka je taky krásná. A nejen kvůli jedné holce z vedlejší třídy.

bez nazvu VII

  1. Neučíme se hrát si s tělem. Chůze je padání těla dopředu. Jako batole jsme se postavili na vlastní a sami se naučili chodit. Nikdo nám to nemusel vysvětlovat. Nikdy nepřestáváme být batoletem. Lezeme životem a rozkoukáváme se kolem. Toužíme skákat a létat po bytě jako to dělají ti velcí kolem nás. Ale tíží nás vlastní tělo. A pleny, co jsme se s postupujícím životem, naučili uvazovat si sami.

Měly bychom se učit být lehcí. Hraví a odhodlaní překračovat pravidla jakékoli hry. Ve škole bychom se měli učit dělat chyby, protože skutečně živé tělo páchá přešlap za přešlapem. Škola je místo, kde se mohou dospělí učit od dětí lehkosti bytí, protože děti skvěle umí křičet, když se má být zticha, špinit, co má zůstat neposkvrněně bílé a rozbít, co mohlo ještě sloužit. Děti nemají rádi úkoly a život není plný povinností.

  1. Neučíme se prožívat strach a jiné emoce dospělého věku. Neučíme se ztrácet v sobě sama, neučíme se propadat do beznaděje, neučíme se nezastavovat smích a propouštět stavidla vlastnímu hněvu. Neučíme se mluvit od plic a brnkat na struny svých vlastních nervů. Ve škole se učíme se bát, to jo, a podvádět a vyhýbat se a ještě se učíme hodně se bát. Dvakrát až třikrát týdně, vždycky po hlavní přestávce. Strach je kmenový předmět školního systému.

Měli bychom pochopit, že matematika je jen příběhem o smutném toužení rovnoběžek, že v gramatických chybách a syntaktických přešlapech se rodí nové formy živých jazyků, že pitvat bytosti znamená je nejdřív muset zabít, že naše krajiny se pod nánosem map dusí, že znalost zákoutí lidské duše je důležitější než schopnost vyšplhat nahoru ke stropu tělocvičny za pět sekund. Měli bychom uvidět, že vzhlížení k autoritám není člověku přirozené, že je potřeba se mu naučit.

bez nazvu IX

  1. Neučíme se milovat. Jsme duše, co miluje své tělo, svou mysl i jejich společný život. Jsme dítě, co má rádo svět a co miluje své rodiče tak neomylně, že dětská duše si bezpodmíněčně svou lásku udržuje i v případech, kdy rodiče své děti týrají. Někam dovnitř, do hlubin srdce dítěte, se během těch vpravdě nepříjemných situacích, ta láska, která pramení ze samotného zdroje všeho života, ukládá, aby ji později bylo možno opět žít. Ve škole se neučíme pečovat o lásku, co se může tak rychle ztratit v houštinách téhle planety.

Učitel by měl mít rád děti. A brát je na výlety. Říkat jim, že řeky také neznají svá jména, že ptáci zpívají o neviditelných stranách stromů a že každá z rostlin si vybrala jeden z lidských neduhů a učí se ho léčit. Život není dokonalý a bezchybný, měl by učitel láskyplně připomínat dětem a potom pokračovat příběhem o tom, že nejprve se děje láska a až teprve potom vzniká život. Láska nebe a země, moře a pláže nebo láska člověka a života.

  1. Neučíme se souhlasit. Souhlasit se životem, se světem, do něhož jsme se narodili. Kvůli něčemu se to stalo. A každý umí prožít svůj život, jak jen on to umí. A každá umí prožít svůj život, jak jen ona to umí. Nejde o to, co jsme se všichni naučili, jde o to, co se ještě neučíme, co se učíme zrovna teď. Vesmír byl stvořen, aby byl poznán. Člověk je skvělá továrna na poznávání. K poznání není třeba vyvíjet žádné zvláštní úsilí, stačí souhlasit s vlastním životem. Vnímat, hrát si, milovat.

Naštěstí se z poznání nebude psát písemka. Není potřeba si to všechno ani zapamatovat. Život není škola, život je spíš domácí úkol, co se napíše sám. Úkol, co proletím pohledem, zběžně projdu, sotva na to mrknu a už to mám. Každý z nás je zavřený sešit i učitelka, co to po nás zkontroluje. Takže se ta kontrola a hodnocení dá vlastně vynechat. Tudíž to učení neberte příliš vážně a řekněte si třeba, že kdyby svět běžel po vašem, rádi byste rovnoběžkám dovolovali se setkávat. Klidně i pravidelně a zamotaně.

 Namaluj si zaplétající se rovnoběžky. Jen tak pro radost ze života. A pro lásku k němu.  

arovnoěžky

Yves Tanguy – Krajina, kde se setkávájí rovnoběžky (1925)

 

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.